Slova / Words

May 30, 2015

Seděli jsme s Danielem na zábradlí hasičské nádrže na návsi v Myslechovicích. Páteční podvečer voněl příslibem dalšího báječného víkendu plného klukovských dobrodružství. Co budeme dělat tentokrát? Při plánování jsme se málokdy drželi při zemi. Naše smělé nápady se často pohybovaly buďto na hranici uskutečnitelného („Postavíme si bunkr.“), nebo daleko za ní, v říši čirých utopií. („Postavíme si vrtulník.“) Dodnes se mi vybavuje sled mých myšlenek bezprostředně poté, co mi Daniel jednou nadšeně navrhnul: „Postavíme si klavír!“ Představoval jsem si tehdy, jak budeme ze dřeva vyřezávat všechny ty klávesy, hejblátka, táhla a paličky a zbaběle jsem kapituloval: „Dane, mně se s tím nechce drbat.“ Zajímavé je, že jsem si tehdy ani na okamžik nepřipustil, že by něco takového prostě nešlo.	Me and Daniel were sitting on the handrail of the fire water reservoir in the village square of Myslechovice. The early Friday evening smelled of the promise of another wonderful weekend filled with boyish adventures. What were we about to do this time? When setting out plans we rarely aimed low. Our audacious ideas often rambled towards the borders of feasibility (“Let’s build ourselves a bunker.”) or far beyond – to the realm of sheer utopias. (“Let’s build ourselves a helicopter.”) To this day, I can still recollect my train of thought right after Daniel once suggested excitedly: “Let’s build ourselves a piano!” I then imagined us carving all those keys, widgets, rods and beaters out of wood and gave up cowardly: “Dan, I don’t feel like fiddling about with this.” Interestingly enough, it did not occur to me for a single moment that such a feat was simply impossible.
Tehdy však, sedě na zábradlí tak zvaného „prádla“, přišel Daniel s něčím jiným. „Břeťo, poslyš, zamysli se takhle na chvíli nad slovy, nad jejich zvuky. Vždyť to jsou úplné nesmysly. Poslouchej pozorně,“ řekl, nadechnul se a s pobavením zřetelně pronesl: „Chleba! “ „Slyšíš to? Slyšíš, že to je úplná blbost? Proč zrovna – chleba? “ Tenkrát jsme si opravdu dobře rozuměli, takže jsem pochopil, o co mu šlo, ještě dřív, než stačil domluvit. „Ano, máš pravdu, je to naprostý nesmysl, stejně jako třeba – rohlík – nebo – babička! Proč zrovna rohlík, proč zrovna babička?“ „Nebo třeba … – noha! “ navrhl Daniel. „Nebo třeba noha. Noha. Noha! Není to srandovní? Proč zrovna noha ?“ V následujících chvílích jsme se jen bavili tím, jak hrozně legrační, nesmyslné a bez významu jsou zvuky slov. „Věšák! “ pronesl jeden z nás pomalu, důrazně a vážně, abychom se v příští vteřině řehtali na celou náves. „Láhev! “ „Cesta! “ „To jsou ale nesmysly!“ Dnes si zpětně říkám, že k dětské radosti někdy stačí opravdu, ale opravdu málo.	That time, however, sitting on the handrail of the so called “prádlo”, Daniel came up with something else. “Břeťa, listen, just think about words for a while, about their sounds. The thing is they’re completely senseless. Listen carefully,” he said, took a breath and uttered clearly with amusement: “Bread! ” “Can you hear it? Can you hear it’s just downright rubbish? Why bread of all sounds?” Back then we understood each other really well so I got what he meant even before he finished. “Yeah, you’re totally right, it’s sheer nonsense the same way like – a roll – or – grandma! Why just roll, why grandma ?” “Or … – a leg – for instance!” suggested Daniel. “Or leg. Leg. Leg! Isn’t it funny? Why leg for God’s sake?” In the following moments we just had a great time over the awfully ludicrous, senseless and silly sounds of words. “Hanger! ” one of us would pronounce slowly, pointedly and solemnly so that the village square would resound with our laughter in the next second. “Bottle! ” “Road! ” “What a load of piffle!” Looking back today I say to myself that there is really very, very little needed to make kids happy.
O mnoho let později jsem si na tuto naši zábavu vzpomněl na studiích, když jsem v rámci příprav na zkoušky narazil na jistého Ferdinanda de Saussure, který tvrdil, že mezi slovem neboli jazykovým znakem, a jím označovanou skutečností není žádná nutná souvislost. Takže je to jenom věc náhody, že třeba zvuk: „Chleba! “ se týká toho nejzákladnějšího jídla z mouky a vody, čili … inu … chleba. (Čeho taky jiného, že?) Tehdy mi to přišlo jako bezva nápad. Dnes si s odstupem času říkám, jestli se ten milý Ferdinand nenechal přeci jen krapet unést, podobně jako kdysi my s Danielem…	Many years later I remembered this pastime of ours at university when, while learning for exams, I came across certain Ferdinand de Saussure who claimed that there was no necessary connection between the word or a linguistic sign and the reality which it stood for. So it is only a matter of coincidence that the sound “Bread!”, for example, refers to the simplest meal from flour and water, i.e. … well … bread. (What else could it be, right?) At that time the idea seemed pretty cool to me. Nowadays, with the benefit of hindsight, I wonder whether this good old Ferdinand didn’t get carried away too much just like Daniel and me once upon a time.
Záleží na tom? Jsou slova jen rozmarné zvuky zcela nahodile přiřazené k různým pojmům, nebo jsou naopak bytostně spjata se skutečnostmi, na které ukazují? Nevím. Na čem však zajisté záleží, jsou slova sama. Snad zasluhují více pozornosti, než se jim dostává. Vše se zrychluje. Není čas zdržovat se u slov. Berem to takříkajíc šmahem a slova se stávají jenom nástroji k rychlému použití a dosažení jiných cílů. Přitom mají svou krásu. Stejně jako lidé.	Does it matter? Are words just whimsical noises attached to various concepts entirely at random or do they participate fundamentally in the realities they are pointing to? I don’t know. What certainly matters though are the words themselves. Perhaps they deserve more attention than they are getting. Things are turning faster and faster. There’s no time to dwell on words. We run at things headlong, so to speak, and words are becoming just instruments for immediate use to achieve other goals. Still they have their beauty. Like people do.
Nedávno mi byla dána vzácná chvíle zas jednou po dlouhé době tiše pobýt jen ve společnosti slov. A začalo se ke mně vracet cosi stěží postižitelného a životně důležitého zároveň. Jakoby se slova začala probouzet z dlouhé klinické smrti. Na co jsem to jen zapomněl? A kdy se to stalo? A proč?	Not long ago, after a long time, I was given a rare moment to linger in the company of words only, once again. And something barely perceptible yet at the same time vitally important started to come back to me. As if the words were beginning to wake up from a long clinical death. What is it that I had forgotten? And when did it happen? And why?
„Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk.“ (K. H. Mácha, 1836)	“And far away its dream is like a shadow, dead, far as the image of white cities drowned beneath the lake, far as the last thoughts of the dead, their names, the noise of ancient wars, the faded northern lights, extinguished fire therein, the tone of a broken harp, the sound of a snapped string, the deeds of days gone by, the light of a dead star, the lost path of a will-o’-the-wisp, the passion of a dead lover, forgotten grave, eternity’s sunken home, the smoke of an extinguished fire, the voice of smelted bells, the song of a dead swan, humanity’s lost paradise, this is my lovely childhood.” (K. H. Mácha, 1836, transl. Marcela Sulak 2005)